| Reedice Spisů Františka Gellnera |
 |
 |
| Written by Michal Kosák | |||
| Thursday, 19 June 2008 00:53 | |||
|
„Nerozvíjí se věda na základě zapomínání?“ ptá se Boris Ejchenbaum v závěru jedné své eseje. V mnoha případech to tak patrně je. Například Oldřich Králík v článku „Jsme zvyklí na to...“ uveřejněném v roce 1957 v Hostu do domu upozornil, že autorkou básně Bože chci milovat..., která byla zařazena do Díla Hanuše Bonna, je Julie Nováková. Přesto je báseň v souboru Bonnových básní Dozpěv (Praha, Academia 1995) opět přetištěna. A podobný osud má i vydávání díla Františka Gellnera. Po třísvazkových Spisech Františka Gellnera, které u Borového v knižnici Pantheon vydal v letech 1926–1928 Miloslav Hýsek, vyšly až na výjimku Veršů editovaných roku 1980 Vladimírem Justlem pouze edice, které Hýskův vydavatelský počin využívají či spíše znehodnocují. Místo prohloubení poznání či vyjasnění některých problémů Gellnerovy pozůstalosti jsme svědky jen „zapomínání“. Hned po vydání Spisů upozornil Miloslav Novotný v Literárních rozhledech na Gellnerovy texty z anarchistických tiskovin, které Hýsek považoval za ztracené. Neuvedl všechny, jak vysvítá z nevydané edice doplňků (uložené v LA PNP) k Hýskovým spisům, kterou uspořádal po druhé světové válce právník, bibliofil a znalec anarchistické literatury Kamill Resler. Na další Gellnerovy texty otiskované v roce 1909 v Právu lidu poukázal zase Jan Petrmichl v Novém životě a také některé z nich tamtéž přetiskl. Nic platno, nezaregistroval je patrně ani Bohumil Svozil, který připravoval v roce 1967 výbor Tichý život a jiné prózy, ani současní reeditoři Spisů Františka Gellnera. Ani poslední reedice v nakladatelství Carpe diem, která na rozdíl od té vydané v Levných knihách (pouze první dva svazky vydané v roce 2003) má alespoň na první pohled vypadat jako solidní výkon, není výjimkou. Všechny tři svazky „edičně připravil“ Michal Huvar. Odstranil sice některé tiskové chyby (jiné nechal), celkem však, až na jazykovou úpravu, šel ve svém reeditování tak daleko, že třetí svazek přetiskl i s původním Hýskovým soupisem oprav chyb, které však ani on, alespoň v prvním vydání Básní, neprovedl a jež pouze rozhojnil o další nedopatření. Nemá zřejmě cenu prodlívat u nešťastné reedice příliš dlouho, lépe je snad upozornit, že Hýsek vedle nenalezených textů neměl k dispozici ani veškeré rukopisy (např. sbírky Radosti života), ani časopisecké otisky, a při přípravě některých textů (například Dona Juana) neeliminoval dostatečně posmrtné úpravy textu, které jdou na vrub Marie Majerové. Není tedy dnes na místě Hýskovu edici přebírat tak, jak je. Připomeňme též, že v době, kdy Hýsek připravoval dílo beletristické, počítalo se s knižním vydáním Gellnerových karikatur, které však realizováno nebylo, a tak zůstaly až na nepatrné výjimky mimo dosavadní reedice Spisů, ačkoli vedle složky obrazové mají i podstatnou část textovou. Samotné nové vydání Hýskova souboru je dnes poněkud bizarní nakladatelský počin. A to už tím, že se opakuje zřejmě čtenářsky, a tedy i obchodně neúspěšné rozvržení Hýskových Spisů. Ty přinesly první svazek soustřeďující básně spolu s překlady, který byl tehdy, a jak dokazuje i vydání v Carpe diem je i dnes, jediný čtenářsky zajímavý. Druhý svazek obsahuje povídky a satiry a svazek třetí komedii Přístav manželství, prózu Potulný národ a fejetony. Ani Borový a logicky ani Carpe diem na těchto svazcích nezbohatli, náklad třetího svazku v Carpe diem nepřesáhl podle sdělení vydavatele dvě stě kusů. V prvním svazku se nepodařilo Hýskovi prezentovat básně, které jsou doprovodem k obrázkům, jinak, než že je doplnil slovním popisem karikatury. Toto provizorní řešení by se dalo napravit i v rámci stávajícího rozvržení Spisů, to je však nešťastné i z jiných důvodů. Můžeme se například ptát, zda oddělovat povídky a satiry z druhého svazku od publicistiky, která je zařazena ve svazku třetím, když hranice mezi těmito texty není ostrá. Vůbec soustředění čtenářsky poutavé básnické tvorby do jednoho svazku a marginalizované další autorovy produkce do svazků dalších jen upevňuje stereotypy ve vnímání Františka Gellnera. Celkem je však zřejmé, že Gellner je dodnes živý především jako básník, ne tak jako prozaik či publicista, natož dramatik. Tuto situaci vesměs potvrzují i dosavadní výbory z Gellnerova díla, které vedle sbírek otiskují především texty z paralipomen lyrických a satirických básních žurnalistického zaměření, na jejichž význam poukázal Šalda a po druhé válce pak především František Buriánek; stranou naopak zůstávají větší skladby epické, například již dnes antikvovaný Don Juan. Pokládáme-li i dnes kompletní vydání Gellnerových textů stále za nesplněný úkol, nelze myslím po stránce kompozice následovat rozvržení vyznačené Miloslavem Hýskem. Otázka kompozice díla Františka Gellnera představuje hlavní problém. Zatím jsme mluvili pouze o šíři a uspořádání, je ovšem samozřejmě třeba dílo doplnit aparátem a bibliografií, aby dostálo z dnešního pohledu nároku podtitulu, jímž vymezovala svůj úkol původní edice v Pantheonu – aby totiž bylo vzorným vydáním. A také se snažit na nic nezapomenout. Česká literatura 2/2008
|
|||
| Last Updated on Wednesday, 18 June 2008 00:58 |