| Co psala Karkulka ve vlkově břiše |
 |
 |
 |
| Written by Zdeněk Vašíček | |||
| Tuesday, 30 September 2008 00:56 | |||
|
( I ) Jsou v naší vlasti tací, kteří se s čímsi jaksi nesrovnávají, co je to za lidi, bůh suď. Oni sami si ani nijak neříkají, spíše jsou označováni a ta označení jsou vehementní. Nebo se napíše, že jsou to oni - a už každý ví. Co ví? Dialektika označování / neoznačování budiž jejich prvním vymezením. Bezmála všichni jsou uloženi v paměti jednoho velkého Úřadu, každý exemplář očíslován, popsán, ale výsledky této trpělivé deskripční práce, značné vědecké hodnoty, nejsou veřejnosti přístupné. Nezbývá než se obrátit k tomu, co píší, k tomu českému písemnictví a vědění, které pro Ústav pro českou literaturu a celou ČSAV neexistuje. Druh neexistence, který si zvolíme za druhé vymezení. Je na mapě flek - kdo zde žije, co myslí, jakpak píše? Co píše Karkulka ve vlkově břiše? Ale ještě napřed: co měla Karkulka v košíčku? Jaký byl a co v něm nesla? ( II ) Karkulčin košíček byl pěkně vypletený. Měli jsme takřka normální soustavu tvorby a vědění – periodika, publikace, instituce, obory a žánry. To padlo a bylo vystřídáno nicem, buď vůbec nicem nebo nicem institucionalisovaným. Mimochodem – rovná-li se institucionálno nicu, pak tím hlasitěji je slyšet něco, ale právě proto by to něco mělo rozvažovat, nakolik je pro ně ono nic konstitutivní. Časopisy a periodika byly zrušeny, o tom, co zbylo, nemluvit, paleta odstíněných druhů publicistické profese je kdetam. Stejně tak byla vyadministrována literatura, krásná i odborná, ale zde zbylo residuí více – jednotlivá díla nepotřebují být v kontextu, tvořit celek, jakým je v publicistice jedno číslo časopisu. A to také znamená, že bylo shora škrtnuto i odstíněné rozvrstvení společnosti, které soustava podání respektovala. Košíček byl rozdupán. Zbyl jen psací stroj a průklepový papír. Kdyby jen to, i obory a žánry se nám proměnily, píše se jinak o jiném. A také společnost je jiná. ( III ) Karkulce se dostalo slušného vychování a její košíček byl plný dobrot. Z vršku státního aparátu se skutečnost jevila a jeví skutečnost racionálně, je totiž předmětem povelů a podle hlášení dokonce poslouchá, na informace jsou kanály, a jaký kanál, taková zpráva. Pohled úřední literatury a vědy, také jednoho útvaru aparátu, je obdobný. Od profesorů ovšem nelze očekávat intelektuální objevy, k tomu u nás vskutku nejsou. Živí se sdělováním objeveného a předepsaného, a k tomu potřebují pod zadek židli. Mají ji, stejně jako oficiální literáti. Kdyby jenom nahoře, ale skutečnost může vypadat spořádaně a vysvětlitelně i dole, pokud je dost archetypů a norem. I oficiální postoje a fráze leckterým tak zevšedněly, že se staly přijatelnou normou. Pohybovali se ve světě ozářeném společenskými ideály - a ten šok, když sluníčko zapadlo a jejich chlebíček šel spát. (1) Volej ve dne v noci, není ti pomoci, visionáři rozmilej! Na pozadí fixního šedodenna bylo snadné snít o ideálech, budovat si obecné konstrukce, pěkně si všední den vystýlat. Žít v úřadech a na stipendia, to se pak abstrakce s každodenností dobře snoubí. Čechů není moc a tak jsou všichni sousedy, potencionálními sousedy. Literatura si na to zvykla a řešila komunální problémy činžáku zvaného Československo. Stále Cimburové, Gamzové, Brychové a další dobráci. Soubor kladných českých postav k podělání. Směs Babičky, Dikobrazu a Života strany. Takové literatuře rozumí ovšem všichni. Mňačko. Nejlíp se vidíme na Slovácích a oni v nás, odtud ta vzájemná animosita. Nebezpečná blízkost literáta a hausmajstra. Ale co to je vše proti úklidovým četám úředně nastoupivší normalisační literatury! Měli jsme odbornou literaturu společenskovědní, měli. Zkoumala nová slovní spojení, brousily se formulace, adaptovaly termíny. Dík citátům a seznamům literatury si představovala být až světovou, ale v každém případě spojení se světem obstarávala. Snad je to krutá charakteristika, ale ještě horší sebezhodnocení si provedla ona sama – co nám po ní zůstalo, nač nám je, a kde je dnes? Ideové zlepšovatelské hnutí se vezlo po vlnách úředně stvrzeného reformního komunismu, tematicky a terminologicky osvěžovaného marxismu, ostatní směry sedávaly v koutě. Ve vědě kvetl empirismus a scientismus a v umění jakýsi modernismus. Dnes už není co uvolňovat, ani není liberalisátorů, zato vyčuránků je jak lumíků. Scientismus a modernismus se v úředně akademické vědě nenosí a dokonce i v té neúřední. V „podzemí“ konec marxismu, striptýz provádějí nemarxistické orientace až po underground. Červená Karkulko, proč se nerozvíjíš? Rozesmálo by mne, kdyby po tom, co přijde hodný myslivec, zase Karkulka kecala o odcizení. Na konci šedesátých let se dalo publikovat bezmála cokoli a jakkoli, samozřejmě za dodržení jistých rituálních zvyklostí, až po hranici nahého krále. S legitimací v kapse si člověk mohl dovolit ledacos. Všechno bylo tak nějak „jako“ a odtud dominance metafory, metonymie a podobenství v literatuře, a všeobecných a abstraktních systémů a modelů v sociálních a humanitních vědách. Struktura reality společnosti a prostředky jí dovolené reflexe se kryly. To „jako“ padlo a padla také metafora a model, kostlivec vylezl ze skříně. Dnes si je každý musí hledat sám, když už chce. I hluboko dole pozbyly metafora a model svých výsad. Ne zcela a ne vždy – obvykle u nich zůstávají ti, kteří se je v šedesátých letech naučili a nyní předpokládají, že díky jim překročí hranice Česka. Co nám zbylo z teorií středního dosahu? Kde jsou empiričtí generalisátoři? Vlk sežral Karkulku i s metaforami a modely. ( IV ) Copak je nyní s Karkulkou? Zfejetonisovala se, zfolklorněla, ználadovatěla, ale stále je to slušná dívka. Dává už přednost osobním promluvám, nepíše jen slohová cvičení a kandidátské práce. Něco se s námi stalo, že došlo k vnějšímu posunu, to víme. Ale nejsme si zcela vědomi úhlu našich pohledů, neznáme poetiku vyjádření našeho nového postavení. Představuje se nám nyní svět fejetonisticky? To, co dnes bije do očí, je explose fejetonu. Je jich hodně, mnoho vynikajících. Za Puškinových časů uměl psát dobře skoro každý, proto známe už jen Puškina. Nebýt jeho, znali bychom desítky dobrých básníků, ale bez něho by jich bylo zase méně. Vedle Vaculíka se fejetony píší dobře a taky tíž. Glosa kontext nepotřebuje, předpokládá široký konsensus, ve fejetonu musí však být takové explicitní díry, aby do nich kontext implicitně vlezl. Převádí to, co předvádí, na situaci běžného dne, na obyčejnskost, na čtenáře jednoho každého, a proto je vždy také citově vyladěn. Každodennost je obrovitá a všeobjímající, fejeton ji představuje jen náznakem a to je zdrojem jeho umění i klišé. Nejjednodušším trikem je podat vypravěče tak, aby se s ním čtenář sám snadno identifikoval, ať se pak sám postará. K běžnosti se přidá cosi z ní vybočujícího, co ji zpětně ozvláštní, někdy i vysvětlí. Takové aha. Fejeton, třebas i bez poučení na konci, je jako celek příkladem a za něj je brán. Tématikou bezmála všech je v posledních deseti letech naše chování k Moci a vzhledem k Moci. Dobrý fejeton je konkrétní, podává život bez velkých slov, bez teorie a ilusí, přesněji bez velkých ilusí. Žít musíme a chtěli bychom žít slušně. Je to od fejetonu velmi pěkné, musíme jej pochválit, už jen proto, že zbavuje těchto starostí ostatní žánry. Jistě nechci nikomu nic předpisovat, ale když to fejetonu tak jde, proč by mu měly do toho fušovat i ty druhé? Už tím se ochuzují. Nezapomeňme, že fejeton se stal uměleckým žánrem proto, že jím být nechtěl. Nefejetisujme mimo nutnost, zvolejme s Occamem. Míchá se do všeho, to už je jeho povaha, nám se ale plete i do ostatních žánrů. Povídku od něj leckdy nerozeznáš, máme fejetonistický esej, pojednání i drama, zřetězeny se dostávají k románu. Může zneužívat sám sebe. Zadání může přesáhnout jeho možnosti, vedle každodennosti, občanských a člověčích postojů máme ještě svět abstrakce, ne jenom té žvejkové jakoby-abstrakce, ale skutečné, pojmových soustav a diskursivního myšlení. Společnost nejsou jen sousedé, ale také nutný systém neosobních vztahů. Fejeton je obraz, vzorek, ne analýza, konstrukce. Příklad: Vaculíkův fejeton o nechávání se zavírat a následující početná diskuse. (2) Nefejetonistická odpověď respektuje jen slova a věty jeho fejetonu, nikoli situaci, kterou on se snažil vyjádřit – a prostředky fejetonu vyjádřit nemůže. V čem je fejeton králem, je jiný žánr jen služkou, z prosté a moudré ženy lze učinit i domovnici nebo členku pléna. Občanskost a domovnictví nejsou zase tak daleko od sebe, aby se nedaly proplést a poplést. Prostředky a prostor „velkých“ žánrů vytvářejí jiný úhel pohledu, mají jinou odpovědnost, tu fejeton převzít nemůže, stejně jako ony nemohou nahradit jej. Zfejetonisovala se nám i odbornost a věda. Tak analytický žánr se postupně zbavuje byrokratična, a to se projevuje posunem k subjektivitě, moralitě a „demokratickému“ výrazivu (svoboda, spravedlnost, solidarita atd.). Lze hovořit také o větší míře racionálnosti, ale ta sama je vždy jen relativní, vždyť právě racionalisovaná blbost je to, čemu jsme vystaveni. Zdeněk Mlynář konstatuje najednou s údivem, jak se tam dole žije jinak, ztrácí apodiktičnost, získává na porozumění a hned se mu problémy, žánr a styl proměňují, vzdalují se poetice Akčního programu. Dá se číst a snad už chápe, proč Akční program ke čtení nebyl. Posun k „demokratickému“ a tedy všeobecnému výrazivu není bez problémů. Sekty se vyznačují zkonvencionalisovaným jazykem plným vlastních termínů a jakousi úchylnou syntaxí, což dovoluje snovat věty a odstavce s nejmenším vynaložením energie. „Demokratické“ termíny jsou zase vágnější, dají se spojovat mnohem volněji, ale pokud není vzniklý text akcentován lidskou zkušeností (tím, co se nad touto terminologií v textu sděluje) nebo odborným zázemím (texty, které text předpokládá), nemá velký význam. Zkušeností by bylo dost, ale co odborné zázemí? Esej a samozřejmě studie nemohou spoléhat na metaforu, bez přímého vyjádření se neobejdou. Kulisy přirozeného světa doprovázející fejeton jim nestačí, potřebují jiná pozadí – pojmová universa, diskursivitu. Bez jejich znalosti jsou potom tyto žánry nesrozumitelné. O sociolozích zatím není slyšet, nevadí, máme zato Šimečku. Žánrově a oborově těžko zařaditelný, je to sociologie, kulturní či sociální antropologie, etnografie, reportáž, studie nebo zpráva? Je si toho vědom a za svou nezařaditelnost, berme ji ale jako přednost, se omlouvá. Tak dokonalou češtinou může snad psát jen bilingvní Čech žijící na Slovensku, který k ní má odstup, stejně jako ho má sám k sobě jako odborníku on, bagrista. Promyšleně prostý jazyk, bez rétoriky, konkrétní a přesný, s takovým jazykem snovatelný blábol nenapíšeš, dělej co dělej. A to jsou současně i meze jeho pojetí, diagnostika není totiž celá medicina. Rakovina je desorganisace řídící se jistými pravidly, je nutno ji nejen poznat, ale i předepsat způsob léčby – bude tento jazyk na to stačit? Zato u filosofů vybroušenosti, fines, rafinovaností dosti, až moc. Po tolika letech totální brožurkové a filožoficko-časopisové tuposti je to k hlavy ukroucení. Jak k té elokvenci přišli? Jejich výmluvnost není důsledkem francouzské snahy o jasnost, ani anglosaské civilnosti a potřeby srozumitelnosti projevu, obojí je výsledkem staletých tradic, ty nemáme. Spíše se navazuje na nejhorší stránky německého diskursu. Setkáváme se s jakýmsi mixem odbornosti, exaltace, kázání a eseje, vyznání a výkladu, u jednoho převažuje to, u druhého ono. Často se míchá jakási fenomenologie, hermeneutika a křesťanství. Zhusta se vychází z proklamace o nedostatečnosti exaktních věd (se stále stejnými argumenty). S oblibou se vezme nějaký fenomén (kov, světlo, teologická kategorie), které se prohlásí za prafenomén něčeho nebo všeho, ale neučiní se předmětem analýzy nebo konstrukce, jen obrazu, co obrazu, ilustrace. Das andere Denken, jiné myšlení, jistě, jen kdyby nebylo tak stejné, až do toho vytrvalého etymologisování. Víceméně jediným žánrem je esej, často v nebezpečné blízkosti kázání. Kázání – žánr redivivus, v mírných dávkách jistě osvěžující, ale co ve větších? Potřebuje něco za sebou a tím je základní text, jehož část se vykládá. Není-li to, z čeho se vychází, oslovenému důvěrně známo, redukuje se mu kázání na příval banalit, mytických sentencí, jakési životní moudrosti, disparátních zvolání - a toho je si sám kazatel málokdy vědom. Na druhé straně kde ale už má dnes člověk možnost slyšet slova jako duch, milost, víra, zaslíbení? Ani u tety Sally ne. (3) Předkládané texty jsou obvykle plné podobenství a jako podobenství bývají vykládány – dostáváme se tak k metafoře. U kázání je nutnou součástí jeho poetiky, ale žádná metafora nemůže suplovat soustavu obecných pojmů. Plete-li se nesouřadně obojí, můžeme dostat spleť příkladně vynikajících postřehů, ale ke každému lze najít protipříklad. Jak vlastně kazatelé komunikují mezi sebou? Kázáními? Rétoričnost kazatelů a jejich zběhlost v morální propedeutice vedou ovšem k tomu, že byvší účastníci hodin občanské nauky a prvomájových průvodů jsou uneseni. Elokvence, že ani zakoktat se nemůžeš. Důstojná splývavost či naopak vzrušená exaltace, nezvyklá klišé, enigmata a esoteričnost se stávají argumenty. Pře-vyjádřenost. Smutné je to, že vše končí obvykle vyhlášením monopolu na duchovno. Zkrátka – skutečnost se nám zfejetonisovala, ale vše není fejetonní, ani my všichni fejetonističtí. Nemáme-li vzory, obklopí nás difusní proměnlivé cosi, čemu jsme vystaveni. Vzory známe, ale jen zkrachované, jen ty, které se neosvědčily, a abstraktní nám v běžném životě mnoho nepomohou, vyžadují svět také alespoň trochu abstraktní – to vědí všechny víry, a proto obvykle dodávají: dejte císařovi to, co je císařovo. Žít ale musíme právě teď, hic Rhodus, hic salta. Už si nerozdělíme život na papírové universum škol a úřadů a na konkrétní osobní život. Co teď? ( V ) Nový Karkulčin svět má mnoho folklorních rysů. Jistěže se lidé ve společenství chovají jinak než ve společnosti, svět zdola vypadá jinak než tentýž svět nahlížený shora. Bezprostřední kontakt, ústní podání a solidarita se vyjadřují jinak, než umožňuje neosobní soustava médií – i když právě v nich lze subjektivitu vyjádřit nejlépe. Neváže nás folklor více než osvobozuje? Folklor si oblibuje příběhy bláznů, opilců, podivínů, haurů a vězňů, glosy, postřehy, průpovídky, historky, tak se kecá v práci, tak se kecá v hospodě. Po staletích autonomního vývoje se u nás literatura přibližuje k folklornímu projevu, tentokrát k městskému a z jiné stránky než romantické. Však nám z agory zbyly už jen hospody. Proměňuje se tím jazyk a styl, ale také perspektivy se redukují na vidění promlouvajících postaviček. Jaká se tomu pak prokazuje služba poetisací a ozvláštněním, to nevím, snad mají sloužit jako vševyrovnávající, a tedy zbytečný nadhled. Jistěže je to reakce na falešnou abstrakci a předpisové vzory chování, ale jen reakce nestačí. Metafora a analýza jsou dvě různé věci, nejsou to ale oposice, jednu lze vztáhnout na druhou. Metafora zmýtologičťuje, z její konstrukce se jen tak nevymaníš. Mýtus pracuje s velkými binárními oposicemi. Ve slabším případě, vycházíme-li ze skladebného aparátu vlastností a zacházíme-li s nimi inženýrsky, dostaneme vyprávění – skoropohádku. Páral a páralovití vychází de facto z Proppovy stavebnice. Buď se člověk metafoře, mýtu, snu připodobní nebo si je upraví, ale ono je zapotřebí je k něčemu vztáhnout. Ve dne ale nelze žít bez analýzy, rozbíjení, zkoumání váhy a poměrů, neustálého rozhodování, pokusů a omylů. Všeho, včetně snů, metafor a mýtů. Tehdy jsme autentičtí, i když třebas ne zcela probuzení. Rozpačití mladí hrdinové příběhů právě ohmatávající svět, kterých se nám v takové míře dostává, nejsou příliš povznášející, taky proč by, ale zato nejsou uplácáni z kravinců, ze kterých jsou podle Malaparta složeni vítězní hrdinové. Neomezíme-li se ovšem na bezmála folklorní schéma: zmoklý hrdina / konsumní lidičkové / zlí úředníci. Poetika folklóru odkryla jeho stavebnicovost, stereotypnost a archetypálnost – leccos z toho nalezneme i v Karkulčině psaní. Naše danost je ale také taková, skutečnost se nám zfolklorisovala. Kde není odpovídající soustava písemnictví a sdělování, musí nastoupit ústní podání, také díky televisi. Copak literární podání, folklorisují se i naše životy i naše historie, i jejich vyjádření v humanitních a společenských vědách. Humaniora jsou média k pořádání informací, odborník díky jim ví, co opakovat nemá, nemusí, musí. Historie jako to, co se událo, i jako to, co se o tom píše, je na tom stejně. V obou případech je systém orientace a dorozumívání, a je proto jiná nahoře a dole, jiná je totiž komunikace nahoře a dole. Solženicynův Gulag podává historii odspodu a myslet si, že by ji positivistický historik na základů pramenů a literatury podal věrněji, je nesmysl. Tato historie není součástí sdělovacího systému písemností úřední povahy a to, že se zde míchá autopsie, vzpomínky, legendy, folklór, úsudky a beletrie není její nedostatek. Historie je pro nás taková a nemůžeme z ní utéci! Skillingův popis pražského jara, klasicky historiograficky podaný, má snad význam pro každého - mimo nás. (4) ( VI ) Obsah se váže nejen na fejetonisující a folklorisující formy. Neurčitý postoj, nálada – dnes tak typické - si hledají zcela určité vyjadřující prostředky a naopak ustálené formy vyjádření pozměňují pojetí skutečnosti. Trapné je, když se z vršku utopie, snu či nálady posuzují druzí; tragické, když se z tohoto místa rozkazuje; a komické, jestliže se podle utopie, snu či nálady tváříme být a snad i nefalšovaně trpíme. Není to jen otázka „zjitřené citovosti“, předepsané to profesionální výbavy literátů, celá společnost shora dolů trpí migrénou, nervositou a náladovostí – skutečnost se nám ználadovatěla. Ostatně kromě nálady nám toho už moc nezbylo. Mnoho emocí se předává jen díky písemnému podání, některé vznikají jen jeho prostředky. Jsou bezprostředně závislé na svém popisu, dají se popisem vyvolat, introspekce je zrádná. Člověk splývá se svou analýzou, co je kultura jiného? Jenomže literární konstrukce jsou obvykle pohodlnější než analýza. Pro náladu se hledají representanti a když se nenajdou, konstruuje se jakýsi ozvláštněný svět reálií (mezi ně patří figurky, od věcí je nerozeznáš), vše na základě literárně odvozeném. Tak nějak je spíchnut Křemílek a u dětí má úspěch. Dynamickému Filipsovi se citoví Slované obdivují, ale nedovedou jej. (5) S žánrově čistým románem se setkáváme jen zřídka, spíše s čímsi jakoby. Quasi-román je u nás totiž jedinou formou zachycení živé skutečnosti za situace, kdy se něco říci dá a něco zase ne, kdy přesné údaje chybí, kdy každý je více méně omezen na vlastní bezprostřední zážitek, na ústní zprávy, kdy není historiků, sociologů, reportérů a publicistů, kdy nejsou noviny a revue. Kdy ani vzpomínky si člověk dovolit nemůže, jen fikce, nechce-li sobě a bližním život komplikovat. Kdy není vnějších možností pro „světový román“ à la Bromfield, Hailey, protože na Západě musí sedět reálie, ne autoři. Pak se píše na angažovaná atraktivní témata, ta vybírá spisovateli jeho politický protivník. Sahá se k alegoriím, symbolům, proklamacím, po scéně chodí Čerti, prokládá se to nějakou historií a obvykle aby to vše tvořilo nějaký celek, vycpe se to sexem. (6) Ten je spíše ale jen literární konvencí. Ve většině je řemeslo psaní, řemeslo v nejlepším slova smyslu, ovládáno. Umí se. Ale co když zůstává jen ono? Vzadu číhá živnost. Třebas se sestavuje více dějových pásem, jistě to má smysl, ale pokud se ten dá vyjádřit jednoduššími prostředky, je pak překryt masivností pásem a šumem jejich maličkostí, dostáváme nakonec smysl jiný. Nad-vyjádřením, pře-vyjádřením se sděluje už jen prostředečnost, propadlost vnějšku, jistě ne hloubka. Ale copak stejně nejsme ohlušováni oficiálním sdělováním, které sděluje jen to, že je sdělováním? Jeho prostředníci nemají co říci, jen sdělují, že jsou tady, ale ani to ve skutečnosti nesdělují nám, jen svým zřizovatelům. ( VII ) Zlatý věk, ztracený ráj – na to už je Karkulka příliš emancipovaná. Zato však občas blbne s normalitou a nápravou. V Ledererově knize interviewů s literáty (7) se představili i tací chlapci, ze kterých by měly jejich maminky radost. Stále ujišťují, že to myslili dobře, že nejsou tak špatní, jak se o nich shůry vykládá. Jitrnička prý byla docela malinká. Měli pravdu, život jim za pravdu nedal a tak aspoň ta Budoucnost, když ne budoucnost. Pěkně je naemajlovaný Vaňka-vstaňka, když upadne do sraček, opláchne se a je čisťoučký jako dřív, jen tak zlehýnka zavání. Jediní kdo vědí, jak to je a jak to býti má, jsou proroci. Nic proti nim, pokud se neuplatňují živnostensky a s trvalou osnovou: konstatování krise, líčení chmurné budoucnosti a výzva k návratům ke kořenům, dobrým mravům či transcendentálním hodnotám. Mravní opravdovost a skurilní pósy. Míchanice obskurních faktů, učesaných faktů soustav a vlastního pozorování. Bez nestandardního obsahu je to stejný nesmysl jako schéma nekonečného pokroku ve spirále. Takovýto způsob psaní o krisi je už ostatně symptomem krise. (Vyjadřuji se ne o krisi samé, jen o způsobu psaní o ní.) A přitom tolika lidem se dostalo konečně dobrodiní, že byli vykopnuti do života, o kterém předtím jen psali, vysvobození z pseudoautonomnosti a pseudovývoje psaného. Ale stále jsou to hodní hoši, malí lordi v námořnických oblečcích, kataklysmata nemění asi charaktery, snad jen názory, trochu. Chci být tolerantní, hledám samozřejmě omluvu i pro sebe, těžko se hledají slova, styl, žánr, vše, když je člověk jinak naučený. Čeho všeho se museli zbavit autsajdři Tilsch, Klíma, Hanč než mohli mluvit po svém. Především literárnosti, konvenčních témat a žánrových omezení. Ani metaforičtí už nejsou. Jazyk, kterým si Heidegger úkol ztížil, se stává jiným hotovou machou, z das andere Denken se stala eine andere Rede. Nejde jen o druhé, ale podvést se můžeš taky sám. Ani prohry by si člověk neměl ulehčovat. Odmítneme-li však „normalitu“, riskujeme potkat se s pitomostmi, zrádnými proto, že se budou jevit jako originální. Neznáme však kritérium, které by dokázalo určit, které anticipace jsou absurdní a které adekvátní. To, že na to přijdeme později nebo až ti po nás, nám samým teď nepomůže. Tradiční vědění je nádherně rozškatulkované, má vypracovanou poetiku, protože je zde možno psát o něčem a nemyslet na vše. Ale co když nám zbylo pouze vše? Nu, přesně tak uvažují insitní myslitelé, nedoukové a diletanti. Někteří k nim řadí i Klímu nebo Heideggera. Myslit netradičně nemusí být vždy jen velká zásluha. Je dnes vůbec přirozenost normální? Je normálnost přirozená? Co už je nám vlastně normální? ( VIII ) Musíme vařit z mála, a protože hlad je nejlepší kuchař, nemusí to být tak beznadějné, jen vědět, z čeho vaříme. Od Aristotela víme, že o každodenním životě není žádné vědy, ale že vědění o něm je možné. Jeho je rovněž idea epieikeise – opravy zákona. Podle ní ten, kdo zákony přísně dodržuje, už tím sám není v právu, protože všechny zákony jsou jako abstraktní vyjádření v nutném nepoměru ke konkrétnímu jednání a to proto, že toto jednání v sobě obsahovat nemohou. Melanchtonův výklad to říká jasně: „Uplatňovat zákon nejvyšší je nízké“. Fenomenologie hledá „přirozený svět“ jako základní danost. Politologii musí předcházet politika a politice život. V životě samém jsme všichni diletanty. Ale jak dnes rozlišíš fronésis, techné a teorii v dnešním každodenním světě vystaveném neustálému přívalu zpráv, hlášení, povelů všech možných úrovní? Byrokraté se o takové rozlišení snaží svým způsobem, jejich objekty jiným. Úřední vychovatelé jen ušlechtile, to je zákon jejich džobu. Jinak ti, které společnost platí a jinak ti, na kterých je, aby platili. Jedni se starají, o druhé je staráno. Aby osoba Gil Blase mohla sloužit jako pojítko tolika příhod, musela být ve všem plochá, a takovým se stane každý vypravěč i myslitel, který chce říci příliš mnoho. Osud Sherlockova poskoka dr. Watsona bude i náš, pokud si nevytvoříme vlastní systém odmítání a to samozřejmě nejen v literatuře a myšlení samém. Artikulace, vyhranění se v literatuře není převeditelné na osobní postoj, musí být mnohem širší, nemůže být názorem osoby, ale umělce a umění. V literárním díle a stejně tak ve vědění platí ne registrace artikulací, ale vytvoření prostoru pro ně. Překračovat a porušovat hranice žánrů může být užitečné a pro nás dnes dokonce nutné, ale nesmí to být projevem toho, že jsme látkou zahlceni. Toneme-li, počínáme si neartikulovaně. Plavání je artikulací a o tu se nám jedná, že je moře krásné a strašné, to se ví. K danosti je nutno vyjít od sebe, od svých kontrolovaných a vědomých postojů, ne z tradičních představ o ní. Nepotřebujeme se odfejetonisovat, odfolklorisovat, odzvláštnit, odnáladnit, odřemeslnit, to snad ani nejde, spíše být si vědom svého stavu, analysovat jej, být nad ním, umět s ním zacházet. Být účastni skutečnosti a ne vtlačeni do té, která zbyla. Že ti, kterým o něco jde, dávají všanc svou intimitu, charakter, city a schopnosti, to se k jejich dílu nepočítá a nikdy nepočítalo. Navíc bezmála každý, kdo se na oficiálně nepřiznané tvorbě a vědění podílí, dává v sázku u nás existenci svou a svých bližních až do třetího kolena. Jen někdy je mu i prostředkem k obživě a opět s konečnou hodnotou práce to nemá co společného, ani s vnějším významem. Zmizelo to povrchní, totiž zabydlený svět literatury a jejích žánrů a s ním vzájemné podpírání, institucionální odborné zázemí, společné perspektivy, ale přitom jejich přelud nám stále dýchá na záda. Koho máme za sebou? Co nás čeká? Jen život sám. Ještěže je úspěch relativnější než prohra, ještě že si lze podmínky ztížit. Jediným vkladem je vše a nic jiného taky nemáš. Co potom záleží na výsledku? Brno, léto 1980 (1) Těmito slovy sorelou produkované proletářské ženy měly za buržoasní republiky utěšovat svá hladová dítka. (2) Jedná se o Vaculíkův fejeton Poznámky o statečnosti z prosince roku 1978, na který reagovali zejména L. Dobrovský, J. Gruša, V. Havel, L. Hejdánek, A. Marvanová, P. Pithart, J. Suk, Z. Tominová, K. Trinkiewitz a J. Zvěřina. (3) Eroticko-sexuální poradna pro mladé tehdy oblíbeného týdenníku Mladý svět. (4) H. Gordon Skilling: Czechoslovakia´s Interrupted Revolution. Princeton University Press, 1976. Svazek čítá 924 stran. (5) Křemílek, Filipes – postavy českých a severoamerických kreslených seriálů pro děti, v té době velmi oblíbené u českých televisních diváků, nejen dětských. (6) Jedná se zejména o knihu E. Kantůrkové Pán věže vyšlou v samizdatu v roce 1979 a v roce 1992 v nakladatelství Československý spisovatel. (7) Jiří Lederer: České rozhovory. Köln, Index, 1979. P.S. Protože předkládaná stať vznikla před více než dvaceti lety, nezbývá autorovi než připojit několik poznámek o osudech textu. Na konci sedmdesátých let jsem byl správcem brněnského archivu české samizdatové produkce (jeho iniciátorem byl Jiří Müller, který byl rovněž vydavatelem samizdatových textů). Doma jako sledovaná osoba jsem je pochopitelně mít nemohl, každou čerstvou várku jsem proto předal do bezpečnějšího úkrytu. Profesionální knihovník knihy mu svěřené eviduje, ale nečte je. Jako neprofesionál jsem si vše ovšem pečlivě pročítal a díky těmto vnějším okolnostem jsem v té době byl jeden z mála, kdo měli o samizdatu soustavný přehled (v knihovně bylo několik set knih). Jednoho dne jsem se rozhodl propojit zkušenosti z textů s mými osobními – a Karkulka byla na světě. Kolovala v několika desítkách exemplářů v Brně, nevím zda i jinde. Rok nato jsem emigroval, své rukopisy obdobného druhu jsem si sebou vzít nemohl. Asi až po deseti letech jsem ji náhodou nalezl v archivech university v Nanterre. Ale to už se schylovalo k převratu r. 1989. O publikaci v exilovém tisku jsem se ani nepokoušel a doma po roce 1989 také ne, nezdála se mi dostatečně aktuální. Jestliže vychází dnes, a právě v Kritickém sborníku, asi znamená, že se něco proměnilo. Mám jistý pocit, že současnost tento dnes už dokument poněkud aktualisuje, jeho otázky nebyly patrně náležitě zodpovězeny. A nevyřešené otázky, jak se vyjádřil český filosof Karel Vorovka, se nalézají někde v prostoru, mimo nás, a trápí se. Text byl krácen asi o desetinu, stylisticky upraven jen nepatrně. Po dvaceti letech jsem považoval za nutné připojit i poznámky osvětlující některé dobové narážky.
|
|||
| Last Updated on Monday, 29 September 2008 01:03 |