| Z pohledu kata |
 |
 |
 |
| Written by Bertrand Renouvin | |||
| Tuesday, 14 October 2008 01:50 | |||
|
Román Jonathana Littella Laskavé bohyně obdržel Velkou cenu Francouzské Akademie a cenu Goncourtovu a prodal se ve statisících exemplářů. Představuje nepochybně literární událost prvního řádu, které bychom nepřipsali tolik místa, kdyby ji nedoprovázel vášnivý spor ohledně významu díla. Betrand Renouvin zde vyjadřuje své osobní stanovisko o knize, kterou lze interpretovat rozličným způsobem, ale ke které je nutné přistoupit s krajní obezřelostí. Bez nejmenšího váhání jsem se rozhodl Laskavé bohyně (1) nečíst. To, že román získal dvě prestižní ceny, na mne nijak nezapůsobilo a vzdálená ozvěna debat o této literární evokaci myšlení a smrtonosných činů důstojníka SS mne vedla k paušálnímu odmítnutí bez pokusu o bližší prozkoumání. Z povinnosti jsem pročetl hlavní díla zasvěcená hitlerismu a nacistickému koncentračnímu systému, četl jsem také paměti mých deportovaných přátel, ale nejsem schopen shlédnout film ani číst román o táborech, aniž bych ovšem popíral potřebnost takových děl. Shodně s Jorgem Semprunem soudím, že až zemřou poslední oběti táborů, předávání paměti o pekle se stane záležitostí historiků, ale také filmových tvůrců a spisovatelů, pokud budou mít tito umělci dostatek nadání, aby alespoň zčásti vyjádřili nevyslovitelné. Pokus Jonathana Littella je tedy v mých očích oprávněný. Moje prvotní odmítnutí vysvětluje smrt mého otce v táboře v Mauthausenu (2), přitom ale v žádném případě nejsem stoupenec René Chara, který chce smazat stopy a zazdít labyrint. Jestliže jsem nakonec četbu Laskavých bohyň akceptoval, učinil jsme tak na popud dvou přátel, členů Společnosti bývalých vězňů z Mauthausenu na našem kongresu loňského podzimu. Oba, jak bývalý vězeň Serge Choumoff, tak i historik Pierre Jautée, můj odpor chápali, ale přesto mě vybízeli číst alespoň první stránku, přesvědčeni, že se už od knihy neodpoutám. Po mnoha odkladech jsem zkoušku akceptoval. Trvám na těchto upřesněních, neboť jsou pro mne ve všech ohledech určující. Serge Choumoff a Pierre Jautée jsou samozřejmě odpůrci jakéhokoliv chápajícího srozumění při evokaci táborů, ale jejich naléhání mělo v mých očích hodnotu prvého a rozhodujícího důkazu, co se týče pravd obsažených v Littellově románu. Co se mne týče, jsem vůči jakékoliv fascinaci hrůzou koncentráků a sadistickými popisy naprosto odolný, ne díky nějaké osobní zásluze, ale protože děti deportovaných mají na paměti utrpení již od ranného dětství a tato paměť se později vyvíjí díky svědectví jejich rodičů, pokud přežili, anebo, pokud se nevrátili, díky svědectví přátel a soudruhů. Právě to mne předem disponovalo zakusit obsah Littellova vyprávění jistým specifickým způsobem: příběh mladého a vzdělaného člověka jménem Maxmilián Aue, který vstoupí do tajné služby SS a konfrontuje se se všemi hrůzami Druhé světové války v Evropě. U Stalingradu, při bombardování Berlína, když Rusové dobývají východ Německa a posléze i jeho hlavní město, trpí tento vysoký důstojník jakoby tisícinásobnou smrtí, především když nařídí vyhubení nesčetných Židů během zahájení konečného řešení na Ukrajině, až se nakonec pokusí využívat deportované Židy jako otrockou pracovní sílu v německém válečném průmyslu. Maxmilián Aue je zcela monstrózní postavou, protože tento milovník hudby a literatury žije v incestu, jeho sestra je jeho jedinou životní láskou, je také vrahem, protože zavraždí svoji matku a svého otčíma. Devět set stránek románu jsou dlouhým výčtem hrůz, kterých se dopustil, kterým přihlížel a o nichž snil, o to strašnější, že se opírají o nesmírnou historickou dokumentaci. Jestliže se Jonathan Littell rozhodl vyprávět tyto obzvláště nesnesitelné scény vybavené naprosto obscénními detaily v první osobě, staví se do situace kata (3) a líčí, jaké je hledisko a myšlení Maxmiliána Aue, aby nám umožnil pochopit jeho intelektuální jistoty, jeho estetický vkus a jeho pudy, včetně velmi zvláštní povahy jeho homosexuality. Pokus je to dvojznačný a riskantní. Aueův sadismus je možná výrazem Littellovy sadistické filosofie a voyeurství: takový je velmi solidně argumentovaný názor Édouarda Hussona a Michela Terestchenka. (4) A čtenáři, kteří jsou osloveni na první řádce díla jako moji lidští bratři nacistou, který jim vypráví, jak to bylo, se mohou nechat tímto estetismem zla a smrti svést. Co se týče estetického mínění, nemám žádného. Zcela prostě bych řekl, že Laskavé bohyně upoutávají pozornost hojností filosofických, literárních, muzikologických, antropologických a lingvistických (jak obšírná znalost kavkazských národů!) odkazů, ale přenechávám starost o diskusi autorových vztahů s Immanuelem Kantem, řeckými tragiky a ruskými romanopisci učeným krasoduchům. Je skutečností, že jsem román přečetl od začátku až do konce, i když jsem čtení románů už před mnoha lety zanechal, ale možná tomu tak bylo, abych vyhověl svým přátelům. Překvapilo mne, že jsem jej četl bez nejmenší emoce a potom jsme spal bez jakéhokoliv zlého snu. Maxmilián Aue je katem, který jako mnoho jiných na počátku své kariéry trpí ostrými somatickými bolestmi, ale pak se z něj postupně stává technokrat, který třídí ve skladu bytostí předurčených k vyhubení individua, která jsou ještě schopna produktivní práce. Schůze, zprávy, výpočty potravinových dávek a produktivity, rivalita s kolegy a mezi úřady: jsme mimo jiné v (anarchickém) světě správců, kteří uplatňují svoji efektivnost, aby postoupili na vyšší žebříček, a pak jdou na večeři do elegantní restaurace. Některým čtenářům hrozí, že když překonají prvotní hnus, budou sledovat Maxmiliána Aue, jeho přátele z SS a nacistické hodnostáře s rostoucí lhostejností a s rizikem, že se postupně s myšlením katů, kteří nejsou všichni perverzní, ale také veselé nátury jako Maxmiliánův přítel Thomas, nebo dobří manželé a otcové rodin, ztotožní. Lze tak dojít k tomu, že budeme intelektuálně stavět do rovnováhy absolutní utrpení deportovaných v táborech a relativní utrpení bombardovaných Berlíňanů a budeme rozlišovat mezi inteligentními nacisty, kteří chtěli udržet Židy naživu, a hrubci, odhodlanými jít v uskutečnění plánu na vyhlazení až do důsledků, že proti sobě postavíme šéfy a pouhé vykonavatele. To je první léčka, nejlépe známá, a které se lze nejsnáze vyhnout. Podivně klidný pohled, který jsem katovi, který pozoruje své oběti, jednou s fascinací pro hrůzu poprav, jindy s účetní povinnosti, věnoval, je pohledem, kterým stíháme Nepřítele: jeho ideologii, jeho řeč, jeho techniky, jeho odvahu, jeho perverze a slabosti. V tomto případě nepředpokládáme, že Laskavé bohyně jsou literárním přístupem k fenoménu hitlerismu, který patří do minulosti, ale popisem, možná spoluvinným, hrozby, která by se mohla aktualizovat pod jinou fasádou, ale s o to větší účinností, že část literatury a filosofie zůstává nadále poplatná fašistickému estetismu, nacistickému myšlení a šířeji nihilistickému diskurzu, jak Édouard Husson a Michel Terestchenko velmi pertinentně podtrhují. Četl jsem Laskavé bohyně jako četli antinacisté ve třicátých letech Mein Kampf. Hitlerova kniha je manifestem, což kniha Jonathana Littella jistě není, ale obě mají hodnotu varování ohledně toho, co dokonale kultivovaný člověk může svému bližnímu provést. Přesto četbu této knihy nedoporučuji. Nejnesnesitelnější pasáže jsou psychicky také nejnebezpečnější. Jestliže se rozhodneme jim vystavit, je lépe číst napřed kritiky díla, abychom se vyzbrojili. Přitom v článcích a knihách nalezneme citace, které patří k těm nejobtížněji snesitelným. Jestliže pak pocítíme nejmenší přitažlivost pro to, co popisují, je třeba si nepočínat tak jako Leontios v Platónově vyprávění, které Jonathan Littell cituje: tento Athéňan, kterého přitahují mrtvoly ležící v blízkosti kata, je svým odporným pokušením zhnusen, ale nakonec své touze podlehne a běží se znovu napást pohledem na ležící mrtvoly. Ano, jestliže pocítíme nejmenší znepokojení, je třeba od Laskavých bohyň utéci, aniž bychom přestali myslet na to, čemu se v nich vystavujeme: na návrat k historii, k svědectvím o koncentračních a vyhlazovacích táborech, ať již jde o svědectví literárně dokonalá (jako Primo Lévi a Robert Antelme), nebo o prosté vzpomínky vydané těmi, kdo přežili, které všechny obsahují krásné a silné stránky o metafyzice lidského odboje. Nechť tuto intelektuální pozornost doprovází aktivní podpora občanských sdružení (5), v nichž se v současné době vykonává předávání nekonečně bolestné paměti deportace. (1) Jonathan Littell, „Les Bienveillantes“, roman, Gallimard, 2006. (2) Srv. François-Marin Fleutot, „Des royalistes dans la Résistance“, Flammarion, 2004 a můj příspěvek na kongresu Společnosti přátel z Mauthausenu, Toulouse 2004, publikovaný v bulletinu Společnosti, č. 3000, březen 2005, www.campmauthausen.org (3) Rozhovor Richarda Milleta a Pierra Nory s J. Littellem, články Florence Mercier-Lecové,Georgese Nivata, Daniela Bougnouxe, in: Le Débat, č. 144, březen-duben 2007, Gallimard. (4) Édouard Husson, Michel Terestchenko, „Les Complaisantes, Jonathan Littell et l'écriture du mal“, F.W. de Guibert, 2007. (5) Association des Amis de la Fondation pour la Mémoire de la Déportation, 31, Bd. Saint Germain, 75005 Paris, http://www.afmd.asso.fr Přeložil Martin Hybler
|
|||
| Last Updated on Monday, 13 October 2008 02:11 |